Verbálně pohybová terapie

Kombinuje princip tanečně pohybové terapie a verbální sdílení. Každé setkání vychází z vašich aktuálních potřeb. Můžeme se spolu hýbat a v pohybu zkoumat témata, která přinášíte, a to s pomocí psychomotorických pomůcek (šátky, míčky) nebo bez nich, stejně tak jako relaxovat nebo spolu jen mluvit, ale vždy s přihlédnutím k tomu, jak se má vaše tělo.

Tanečně pohybová terapie (TPT) má v Čechách zhruba třicetiletou tradici - v roce 2002 byla založena asociace TANTER sdružující tanečně pohybové terapeuty. V roce 1997 byl uspořádán první psychoterapeutický výcvik v této metodě. V zahraničí se tento druh psychoterapie rozvíjí od druhé poloviny minulého století - v USA od roku 1966 a ve Velké Británii od roku 1982.

Dle americké asociace ADTA je tanečně pohybová terapie „psychoterapeutické užití pohybu v procesu, který podporuje emoční, sociální, kognitivní a fyzickou integraci jedince“. S tímto pojetím se plně ztotožňuji. Vnímám pohyb užívaný během terapeutických setkání jako prostředek k lepšímu porozumění vnitřním obsahům, stejně tak jako cenný ukazatel toho, co se děje a náš kompas, který většinou ví jako první, že se děje něco, co už nám dál neslouží.

Věřím, že komplexní psychoterapie potřebuje zahrnout i tělo. V TPT necháváme tělo mluvit za klienta, neučíme žádné taneční kroky.

Každé téma má svou váhu a důležitost, nebojte se tedy se svým tématem přijít. V těle lze zkoumat jakékoli téma.

Na prvním setkání se vzájemně poznáme a sdělíme si vaše očekávání a potřeby. Řekneme si, na čem byste chtěli pracovat a domluvíme časový rámec terapií. Nejčastější frekvencí je docházet na terapii jednou za týden, popřípadě jednou za dva týdny.

Proces terapie lze popsat jako postupné zvědomování a pojmenovávání toho, co se odehrává v těle a v hlavě. Ohlížíme se i do minulosti a díváme se, jak prožité věci souvisí s naší přítomností. Tak se některé nefunkční vzorce chování z minulosti mohou nahradit novými funkčnějšími. Soustředíme se zejména na přítomnost a jak se v ní pohybovat spokojeně a vyrovnaně.

Když rozhýbeme tělo, velmi pravděpodobně se dají do pohybu i naše myšlenky a emoce. Při verbálním reflektování všeho, co se odehrává, věci pak získávají srozumitelnější podobu. V pohybu si můžete věci uvědomit, odžít, prožít, vyzkoušet, ale taky se třeba vyvztekat, zadupat si, zakřičet si, stejně tak jako „jen“ ležet v tichu a dýchat.